Šmudla na Appa Show v Roupově, červenec 2015, náš první výjezd někam, a Šmudla se chovala ukázkově.
Psaní tohoto článku jsem dlouho odkládala. Nevím, jak to dopadne, ale už to zkusím, emoce se trochu zklidnily.
Na začátku roku 2015 mě jeden nevychovaný kůň kopl do břicha. Následky byly trochu překvapivé. Odstranění rozdrcené pravé ledviny a rozřízlé břicho šikmo zezadu od kyčle až za pupek. Co se mnou teď bude? Můj život skončil? Co se odehrává člověku v hlavě, když leží v nemocnici, může pochopit jen ten, kdo to zažil. Na koně ať prý zapomenu. Ještě pořád se mi při té představě hrnou slzy do tváře. Ze začátku jsem cítila i hloupý pocit křivdy. Já vám obětuji všechno, a vy my tohle uděláte? Nevěděla jsem, jestli koně vůbec budu chtít vidět, jestli nebudu mít strach. Nevěděla jsem nic, jen to, že bez koní můj život nemá smysl. Vždycky mě strašně děsila představa, že bych skončila na dialíze, to už je člověk prakticky jednou nohou v hrobě. To bych to radši skončila. A teď jsem tomu tak blízko! Levá ledvina to nemusí zvládnout, a když se zvětší je pak náchylnější na úrazy, zánět nepřichází vůbec v úvahu. Samozřejmě, jakmila jsem byla schopná, jela jsem ke koním. Kupodivu já, starý depresor, jsem místo propadání depce plánovala, co chci všechno ještě stihnout. Koupila jsem plastové schůdky, abych se na koně dostala a začla jezdit v anglickém sedle, protože unést westernové s tím břichem nepřicházelo v úvahu. První jízda skončila po pár metrech s brekem. Moje drahá Bobinka, které absolutně věřím, byla úžasně trpělivá. Snášela moje kymácení a zdlouhavé nalézaní a slézání. Šmudlu jsem musela odstavit, protože jsem na ní nechtěla jezdit, když si nejsem jistá sama sebou, aby se něco nestalo a moje dosavadní práce s ní nepřišla v niveč. Byla to fakt fuška. Trpěla jsem strašnou únavou, vůbec jsem se nedokázala soustředit, strašně jsem se zadýchávala. To by vás nenapadlo, s čím vším ledviny souvisí. Asi až za půl roku jsem byla schopná normálně fungovat. Fungovat jsem musela hned po upuštění nemocnice, protože žiju sama. Ale myslím fungovat, že neskučím při každém blbém pohybu a nechci spát sotva se probudim. Problém byl s pracovním klusem a cvalem. Nebyla jsem schopná používat břicho jako dřív. Vysedět to prostě nešlo. Ještě dneska mám pocit, že jsem kvůli tomu tuhá a že to není úplně ono. A teď si mě představte, jak s tím břichem, omotaným zpevňujícím pásem, lozím po lese, tahám klády a stavím všude skoky, protože jsem si usmyslela, že si udělám licenci ČJF, takže sebe a kobylu musím naučit skákat. Vždycky jsem si jí chtěla jednou udělat, protože když jsem byly malá, tak jsem neměla možnost a holkám jsem to záviděla. Taky jsem zjistila, že westernová licence v tomhle kraji nikoho moc nezajímá, i když mám cvičitelský kurz. Takže se vrátím mezi dětičky, a budu tancovat před ČJFáckými představiteli, kteří se na mě dívají z patra, protože mě mají zaškatulkovanou jako westerňáka, o kterých si myslí jen to nejhorší. A když už, tak chci licenci složit se Šmudlou, Appaloosou, abych to neměla tak jednoduché, nechci si půjčovat žádného školního ňoumu. Chci to dokázat se Šmudlou, s koněm, kterého všichni zavrhli a kterého si připravím sama. Mohla bych si vzít Bobinu, ta mě nenechá ve štychu nikdy, ale to by nebylo ono, navíc Šmudla se ukázala jako šikovná skokanka, všechno se mnou přešla i když jsem jí postavila celý parkur, ještě na Ostrohu. Ve volnosti skákala krásně.Tedy začátky nebyly snadné, říkala jsem si, jestli zrovna ona, se svojí náturou to dá, protože štycovala úplně všechno. Začínala jsem s ní pomalu, prostě když se mi povedlo, že něco přeskočila, šli jsme domů. Poněkud zdlouhavé, ale vyplatilo se to, kobyla získala chuť skákat a práce v terénu jí dodala jistotu. Já jsem si zase dodávala jistotu na Bobině a všechny skoky jsem si vždycky vyzkoušela nejdřív na ní. Šmudlinu jsem zprostupnila, naučila všechny laterární cviky. Drezůrní úlohu na licenci zvládla levou zadní. Dokážete si asi představit moje rozpoložení, když jsme na podzim na zkouškách nezajeli ani drezůru a Šmudla tam předvedla pěkné rodeo. Bylo tam totiž strašné bahno a Šmudla po krátké chvíli v tom prostě odmítla cválat. Takže moje snahy přišly v niveč a všem jsme krásně potvrdili, jak jsme neschopní. Chvíli jsem zvažovala, jestli si příště nemám vzít spolehlivou Bobču, ale pak jsem si řekla, že tam se Šmudlou budu jezdit tak dlouho, dokud to neuděláme. No a na druhý pokus už to vyšlo. Jízdárna byla v pohodě, Šmudla se neříjila, takže jsme kromě jednoho štycnutí podaly uspokojující výkon a získali licenci. Nutno dodat, že licence už nejsou žádné přízemní skůčky, co dřív, aby se něřeklo. Regulérně okolo 80cm. Když jsem je na podzim měřila, některé měli i okolo 90cm! Podařilo se mi pokořit další metu, kterou jsem si vytýčila. Pro mě obrovský úspěch, i když to je něco, co zvládají malé děti. Pro mě to znamená opravdu hodně. Že jsme to dokázali, přeze všechno, i když nám to někteří lidé vůbec nepřáli. Nikdo mi nepomohl, vrátit se zpátky do sedla. Když jsem se bála jít do stáda přivést koně. Nikde nikdo po celý čas. Jen Bobina a Šmudlina. Teď zlepšuji svůj příšerný lesní skokanský styl na trénincích s panem Šímou. Chtěla bych se Šmudlou korektně zajet oficiální parkurovou soutěž. Chci dokázat, že Appaloosy jsou všestranné a že to obě dokážem. Každý kůň a jezdec by měl být podle mne schopen přejít nejnižší parkur. S koněm se můžete ocitnout v situaci, že budete muset něco přeskočit a je lepší být připraven. Nikdy jsem nebyla příznivcem parkurového skákání. Skákání pro koně není přirozené, pokud překážku může obejít, tak to udělá. Kůň není stavbou těla ke skákání vůbec přizpůsoben, třeba jako kočkovité šelmy. Pohybový aparát koně je skákáním velmi namáhán a snadno dochází k trvalým poškozením. Což je samozřejmě vidět u každého vysloužilého skokana. Proto bych nikdy nechtěla skákat zbytečně vysoké skoky a chtít po koni nějaké extrémy na úkor jeho zdraví. Na druhou stranu, jsem kromě toho, že mě to baví, objevila několik přínosů skákání. Když se s koněm řítíte v tempu na skok, je to trochu jiná dimenze. Musíte koni důvěřovat a on vám, aby vše dopadlo v pořádku. A v tom je podle mě největší přínos - prohlubování důvěry jezdce a koně. Proto asi se Šmudlou chci tolik skákat, protože si tím přověřuji náš vztah. Samozřejmě zkouším i sebe, protože, jak bylo něco větší než půl metru, bála jsem se jako jelito. Také posílení záďě a celkově skoková průprava je super jako gymnastické cvičení. Takže skákání nám určitě zpestřilo trénink, přestože nechceme nikdy skočit dvoumetrový skok z kopce, za kterým je příkop s vodou, jako v military. Mimochodem military to je fakt masakr. Když vidím třeba jenom fotky, co tam skáčou, tak je mi zle. To bych nikdy nedala. Co jsou ty koně pro naši zábavu ochotní dělat..
No, takže tak. Licenci mám, s koňmi budu vyrážet, pokud zdraví a peníze dají, dál na různé akce, protože mě to baví. Nejblíž máme Nebanice, takže to je další důvod, proč jezdím teď spíš anglii. Protože si můžem zajet drezůru, nebo parkurek, aniž bych musela vykrást banku. Westernové soutěže jsou děsně daleko. Ještě mám v plánu vyrazit na závody Working Equitation, což mi připadá jako zajímavá kombinace přiježděnosti a všestrannosti. Tam je v úloze mimochodem také jeden skok. 27. srpna by měly být ve Varech. Tak nám držte palce!
Nakonec jsem článek zvládla, i když na začátku jsem to chtěla vzdát. Snad to není taková hrůza a aspoň trochu jsem vám přiblížila mojí motivaci. Snad nikdy jsem se necítila tak šťastná, i když mi pořád něco nejde a nevychází tak, jak bych chtěla. Ale užívám si to a raduji se, že jsem poznala nové úžasné lidi, že mám kde s koňmi v klidu pracovat, že jsou zdraví, že svítí sluníčko, že si na mě čoklouš položí v posteli čumák, že utratím všechny peníze zase za nějaké cajky ke koním, že si zatrsám na Faithless, atd atd.... :D