Jako fénix z popela aneb Bobi opět závodí

Krakovany - B: 6. místo v Trail Amatér, 8. místo v Trail Open.
Bobince už je neuvěřitelných 12 let. Dozrála jako víno, teprve teď se mi zdá, že ty tisíce hodin strávených na jejím hřbetě, nesou ovoce. Jakoby vyspěla a všechno zapadá tam kam má. Co se týká mě, mě se to jaksi stále vyhýbá, a slibných třiatřicet s očekávaným zmoudřením se jaksi nedostavilo. Těch třiatřicet tedy ano. No nic. Výsledkem toho je, že jsem dostala nápad rozhazovat nevratně své peníze v závodech WRC. Asi se tady na západě nudím, každopádně Bobinka se díky tomu nudit nebude. Naivně si odtoho slibuji, že třeba snad i možná nedejbože Bobinka zhubne. :o) Ne, to je jen legrace. Bobinka si se svým již mazáckým, nikoliv rozpustilým mladistvým výrazem musí říkat: "To mám jako na starý kolena plýtvat energií v trailu a ohrožovat tak své tukové zásoby? Co to tu paničku zase popadlo?" Inu, nemá to se mno jednoduché. A aby to bylo ještě zajímavější, změnila jsem trochu styl ježdění. Což Bobinka přijímá celkem s nadšením i když to chvíli trvalo, něž jsem jí vysvětlila, že to, co jsem jí učila celý život, vypadá sice moc pěkně, ale hodí se to možná tak do dnešní závodní arény, jinak je to k ničemu. Bobince se líbí, když po ní nechci, aby nosila hlavu dolu, jako strojový tupoň, ale může se nosit hrdě s vykasanou plecí a hlavou vztyčenou a podsazenou zádí. Tímto stylem se chci vracet k tradičnímu ježdění a tak by měl vypadat i westernový pracovní kůň. To co se dnes vidí v závodních arénách a je vysoce hodnoceno je opravdu k pláči a praktické využití to nemá žádné. Nepřirozeně se pohybující kulhavci s rezignovanými výrazy bez vlastních osobností. Jejich pohyb nepůsobí ani uvolněně ani přirozeně a lehce, jak praví pravidla. Ovšem nejsmutnější je, když se necháte omámit efektně zajetou reninigovou úlohou, s koněm který si nedovolí ani pohnout uchem. To omámí každého, dechberoucí spiny, rychlé kruhy a závratné sliding stopy. O tom samozřejmě reining je, že máte každý pohyb koně pod kontrolou a bez vaší vůle se nesmí pohnout chlup. Na tom není nic špatného, je to obdivuhodné, když ovšem nevíte, co takové úžasně zajeté jízdě předcházelo. Naprosto otevřeně a pravdivě. Byla to BOLEST a BOLEST. Korektně připravit koně na takovu úrověň trvá několik let, v žádném případě, to není možné zajet s mladým koněm aniž bychom si trénink urychlovali strachem koně před bolestí. Tím myslím strach v hubě z udidla a páky a strach se šporen. Kdo viděl, jakým způsobem se dnes připravují sportovní koně, ví o čem mluvím. Škub, škub, kop, kop. Představte si, že by vás někdo takhle škubal v puse a přitom kopal do břicha ostrou špornou. Kdo by se nepodvolil. A ti koně, kteří to psychicky nezvládnou a odporují, jsou považováni za problémové a jsou ze sportu vyřazeni. Když se nad tím opravdu zamyslíte, sebekriticky a bez zažitých předsudků, je to očividné a sobecké týrání. Já jsem tímto způsobem také trénovala, takže vím moc dobře o čem mluvím. A bodeď by ne. Vždyť kamkoliv jedete, s jakýmkoliv trenérem pracujete, tak vás učí právě tohle. Více či, méně. Pak se člověk nemůže divit, když na opracovišti tesně před závodem člověk vidí ty praktiky, které jsou oficiálně běžně používaným způsobem tréninku. Většina lidí si vlastně ani neuvědomuje, že jdou špatnou cestou. Ale jak jinak, když chtějí ve sportu uspět. Pokud je v pravidlech, že 6-letý (!) kůň MUSÍ být předveden na páce, jak to potom má vypadat. Proboha, pokud koně rozumně obsednu a začnu s ním opatrně pracovat, pokud mu nechci v budoucnu způsobit fyzické problémy, když jeho kosti a šlachy ještě nejsou dovyvinuty, jak může být v šesti letech ježděn na páce! Na jednoruční vedení se správným vyklenutím a podsazením může být kůň připraven kolem desíti let a to je ještě optimistické. Teď se asi smějete a myslíte si něco o kravách, ale to je jenom tím, že nemáte dostatečné informace a jste na něco zvyklí a je bolestivé si připustit realitu. A bolest je to, co umožňuje jezdit 6 leté koně na páce. Pokud se začnete zajímat o historii jezdectví a o tradiční jezdecké školy, a pokud si dokonce tento způsob vyzkoušíte, pochopíte, co se tady snažím vysvětlit. To jsem se zase trochu rozhorlila, ale vraťme se ke mně a Bobi. Proč se tedy chci něčeho takového jako je sport účastnit? Já s Bobinkou zdaleka nejsme připraveni, ale pokud inspirujeme svým přístupem aspoň jednoho jezdce, je to skvělé. Napadá mě trochu Don Quijot a jeho boj s mlýny. A co. Ono mě to zase přejde až se okolím zase nechám znechutit. Ale dokud mě to drží, tak se budu snažit. Navíc mě závodění baví a pokud dokážu skloubit snahu o dobré ježdění se zábavou aniž bych se nechala strhnout závodním drilem budu spokojená. Asi to nebudou stuhy, ale ten pocit zdokonalování se a předávání ostatním za to stojí.