Dnes jsem šla okolo místa, kde jsem se poprvé setkala s těmi úžasnými tvory, kteří tak ovlivnili můj život a stále ovlivňují. Dnešní Dům dětí a mládeže Sova v Chebu, dřívější „pionýrák“. Zastavila jsem se a dívala přes plot. Stály tam tři chlupatí poníci, jeden dokonce trochu většího rámce. Když jsem tam před více než dvaceti lety chodila já, byli tam jen shetlandi. Zrovna vyjížděla ze stáje malá holčina s kolečkem plným hnoje. Snažila se projet přes hrboly bahna a kolečko vyvézt. To se jí se značným a viditelným úsilím nakonec podařilo. Musela jsem se začít usmívat a to s nemalým nostalgickým výrazem.
Tohle jsou ňuňánci z tehdejšího Pionýrského domu Jitka a Monty a moje maličkost. Dej jim vesmír věčný klid a slávu, co si museli od všech těch dětí vytrpět.
Vzpomínala jsem, jak jsem jako malá vždycky někde dřela jako blázen, jen abych mohla strávit aspoň pár chvil v blízkosti koní. Ježdění a jakákoliv blízká manipulace přímo s koňmi, byly takový vzácný a vysnění bonus, kterého se mi ne pokaždé dostalo. Samozřejmě než jsem si časem vydobyla pozici starší a zkušenější nadšenkyně. Už tenkrát jsem koně bezhlavě milovala a utíkala za nimi kdykoliv to jen bylo možné. Matka samozřejmě nadšená nebyla, když jsem jí domů chodila smradlavá a špinavá. Pamatuji si, že když už jsem na poníky byla moc velká, chodila jsem pěšky ze Skalky na jízdárnu do Hájů, což může být nějaký ten kilásek, s igelitkou v ruce, kde jsem měla vysněné gumové jezdecké boty. Myslím, že jsem je dostala k ježíšku. Bála jsem se je nechat v šatně na jízdárně, aby mi je někdo neukradl. Mám je dodnes a nejsem schopná je vyhodit, i když do nich teče a jsou na nic. Takových a mnoho horších trmácení jsem zažívala skoro pokaždé v souvislosti s koňmi. Dojíždění, trmácení se kilometry za každého počasí. Později, abych uživila vlastního koně a mohla být pořád s ním jsem se dokonce vzdala práce v reklamní agentuře a šla pracovat jako ošetřovatelka. V mém životě se vystřídalo několik mužů, stěhovala jsem se asi jedenáctkrát po celé republice, ale můj kůň byl pořád se mnou a nikdy jsem se ho nevzdala. Stálo mě to opravdu mnoho. Peníze, nervy, síly, lásky, zdraví a já nevím, co ještě. Ale vždycky mi to stálo za to a nelituji toho.
Fed Frumos - Šiml, z tehdejší dostihové stáje Krejčí - Fridrich. Plnokrevníky jsem měla moc ráda, pro jejich citlivost. Ve stáji. Ale jezdit na nadupaných neovladatelných dostihácích nebylo pro mě. Neměla jsem žádnou sílu je udržet. Takže jsem se občas vracela pěšky, nebo jsem vlála na letícím koni.. V té době jsem vlastně ještě neuměla v podstatě nic. Spíš jsem se snažila vyjížďky přežít :o)
Co vede člověka k takovému šílenství? Kvůli zvířatům, kteří někteří lidé jsou schopni pojídat, nebo si z nich dělat pracovní stroje, či sportovní a zábavní nářadí. Proč jsme schopni cedit pot jen pro pár chvil s těmito velkými a mnohými obávanými tvory? Tuhle otázku mi lidé někdy kladou, především můj bratr, který mi pořád říká ať „to“ prodám (Obzvláště v situacích, kdy jsem zrovna nezaměstnaný bezdomovec a nemám ani na chleba). S přibývajícím věkem jsem si jí ale začala klást často i já. Ne snad proto, že bych byla schopná se koní vzdát, ale abych víc pochopila sebe a to, co se děje s mým životem. Určitě si tuto otázku kladete i vy, když v mínus dvaceti táhnete barely s vodou do výběhu, nebo se brodíte bahnem, abyste své chlupaté bahnité koule alespoň zahlédly, samozřejmě v tom nejvzdálenějším koutku obrovské pastviny.
Musím říct, že jsem na to přišla. Tedy aspoň si to myslím. Velmi mě inspirovala povídka Oty Pavla Fialový poustevník (doporučuji přečíst). Moje nejkrásnější zážitky v životě jsou spjaty s koňmi a v sedle bych chtěla i umřít. Proč, se nedá úplně přesně vysvětlit. Jde o spojení s přírodou. Jak by řekl Ota Pavel: S přírodou, kde neposkakovala směšně škubavá pouliční tramvaj civilizace. Lidé jsou velmi často unaveni a zhnuseni lidskou civilizací a touží být aspoň na hodinu svobodní. Svoboda, to je to, co cítím když jsem v sedle, stejně, jako když jde rybář řekou za svým pstruhem. Nejde tam pro úlovek, ale může být v tu chvíli součástí přírody. Součástí něčeho, čemu se v dnešní době tak vzdalujeme. Ztrácíme city a původní pudy. Proto je nám tak dobře v přítomnosti koní. Protože oni nám je vracejí a připomínají. Učí nás trpělivosti a pokoře. Absence pokory je podle mě to nejzásadnější, co dnešním lidem brání, stát se dobrými koňáky, horsemany, jezdci, přáteli, lidmi.
Se třemi zlomenými obratly jsem skončila po leteckém pádu z Luckyho. Dva měsíce jsem musela ležet a pak nosit korzet. To jsem byla ještě mladá, blbá a nezkušená, sedala jsem si na cizí nepřipravené koně do terénu jentak.