Areál Villa Gineta (jezdci na foto nebyly účastníci kurzu)
Poslední květnový víkend se nabízel k tomu někam vyrazit. Kam jinam než někam za koňma. Kurz Greetje v Masečíně byl ten správný cíl. Cesta byla celkem dobrá, 220 km jsme zvádli já a můj čoklouš v kufru mého nového starého Nissánka bez kolize. Ráno jsem ještě stihla odjezdit obě kobyly, abych přežila dva dny bez ježdění.
V pátek odpoledne měla přednášku Magda Chlupáčová, pořadatelka kurzu. Mimojiné studentka Phillipa Karla a Greetje. Její prezentace se mi líbila, i když bych uvítala podrobnější vysvětlení některých pojmů, který ne každý musí znát. Většina řečeného pro mě nebylo nic nového, protože se o akademické ježdění zajímám již dlouho. Přesto to pro mě byl inspirující podnět, protože si v poslední době připadám trochu ustrnulá ve stereotypu. Přesně něco takového člověk občas potřebuje. Nejvíc se mi líbily myšlenky, že musíme pěstovat pozitivní sebevědomí koně a neklást nepřiměřené požadavky. Věc úplně jasná a samozřejmá, ale není na škodu si jí připomínat. V tréninku je to asi jedna z nejčastějších chyb. Druhá myšlenka: Respekt je vždy na 1. místě a nemá smysl se o něco snažit, pokud náš kůň nerespektuje. V prezentaci byly vysvětlovány nesprávné aspekty dnešního sportovního ježdění, jak anglického, tak westernového, což bylo názorně ukázáno na fotografiích. Vysvětlení, co se děje při rollkúru a při ježdění na předku. Hodně mi to připomnělo prezentaci Jeffa Sanderse. Je zajímavé, že se "angličani" potýkají se stejnými problémy jako "westerňáci". Vlastně na tom není nic divného, pokud si konečně veřejnost připustí, že mezi nimi by neměl být žádný rozdíl. Ale to bych se zase opakovala, jako v dřívějších článcích. Tuto přednášku bych povinně naordinovala všem "mistrům" z ČJF, kteří dělají kritéria 3 letých koní apod. Všem "mistrům", kteří posuzují drezůrní a westernové soutěže a vyloženě vyžadují fyzické poškozování koní, těmi prodlouženými klusy bez zádě, nepřirozenými chody atd., atd., o psychice koní nemluvě. Přestože má každá asociace v základních pravidlech, že na 1. místě je vždycky welfare koní. Ha, ha, ha. Není tajemstvím, že sportovní koně jsou v nejlepších letech zdravotně odepsaní, ačkoliv by měli být na vrcholu své přiježděnosti a podávat nejlepší výkony. Je opravdu s podivem, že toto organizace podporují, přestože by ve vedení měli být odborníci, kteří o koních něco ví. Naopak koně připravovaní přirozeným způsobem podle klasických metod jsou odolní vydrží do pozdního věku v plné síle. Dřívě si svých koní totiž opravdu vážili a kolikrát to bylo to nejcenější, co měli. Ne jako dneska, když už se majiteli nehodí kůň do sportu, tak ho prostě vymění, jako sportovní nářadí. Rychlokvašky, které vychází z rukou profesionálních trenérů, jsou opravdu chudáci koně. V krátkém čase po nich chtějí zázraky, a tak je drtí a špornujou a svazujou....Od dvou let, někdy i dřív!!! Hrůza. Ale zpátky ke kurzu.
Greetje je právě propagátor metod, citlivých ke koním. Je to studentka Brenta Branderupa, mistra bez uvozovek akademického ježdění. Je to opravdu velmi milá a sympatická žena, která ví, co a proč dělá, Ukazovala nám fotografie koní, kteří by jistě přišli na jatka, s ataxií, zlomeninami apod. Dokázala je svým přístupem nejen zachránit, ale přivést dokonce do sportovní kondice. Klobouk dolů. Ohromila mě svou mimořádnou empatií a schopností pozorovat. Je vilmi jemná a trpělivá a přitom spravedlivá a důsledná. Při práci používá řeč těla, což je také řeč, které koně nejlépe rozumí. V praktických částech v sobotu a v neděli byli asi všichni účastníci absolventy jejího předešlého kurzu. Chvíli jsem byla zmatená a nevěděla, co přesně po koních chtějí a jak to má přesně vypadat, protože to nikdo neřekl, a kdo nebyl minule, měl smůlu. Šlo o práci s těžištěm a přistavením. Každý pracoval nejdříve ze země na obnosku a potom ze sedla. Tedy spíše ze hřbetu, protože všichni jezdili bez sedla, jen na poduškách, nebo bez ničeho. Sedlo prý omezuje v dokonalé komunikaci mezi jezdcem a koněm. Procvičovalo se hlavně správné chození na kruhu, dovnitř plec, dovnitř záď, překroky a příprava na piafu a piruetu. Všechno probíhalo v kroku. V sedle potom držení správné rovnováhy a sedu a cítění noh koně. Věci, kterými se moc trenérů tak podrobně nezabývá. Nejakčnější podívanou předvedla Magda Chlupáčová se svojí kobylkou. Předvedli klus i cval, ze země i pod sedlem. Opravdi pěkné, kobyla krásně nasvalená a pozorná. I ostatní účastníci se mi líbili, protože bylo vidět, že mají své koně rádi a proto také na sobě pracují. Koně byli spokojení a dobře spolupracovali. Což se na mnoha jiných kurzech často nevídá.
Ještě nutno zmínit místo konání - Villa Gineta. Opravdu rozkošné místo. Dokonalé zázemí v příjemném prostředí. Od mycího boxu s teplou vodou, přes skvělé seno, po jízdárnu a halu s perfektním povrchem. Všechno čisté a načančané. V hale se mi hrozně líbila velká zrcadla, která jsou při tréninku neocenitelným pomocníkem. Každý koňák tady zaplesá. Koně asi plesají už méně, protože jsou převážně v boxech, soudě podle výběhů s anglickým trávníčkem. Ještě jedna věc, se mi na Greetje líbila. Pracuje totiž i s mentálním propojením mezi člověkem a koněm a učí to i své žáky. Představujte si v hlavě, co chcete a kůň to udělá. To kvůli čemu byli horsemani označováni za zaříkávače, někdy šarlatány. Protože to je tak účinné a fascinující. A přitom na tom není nic záhadného. Jen to chce velkou dávku citu.
Greetje by měla zase přijet, tak si jí nenechte ujít. Aspoň jako divák, protože s koněm je bohužel kurz beznadějně obsazen. A jak říká Greetje: Usmívejte se na své koně!
